Příběhy našich klientů

Honza (14 let) žije jen s mámou a mladším bratrem. Rodiče se rozvedli, když byli kluci ještě malí. Táta si brzy založil novou rodinu a s kluky se vídá jen výjimečně. Honza začal mít problémy ve škole, učitelé si stěžovali na jeho drzosti, neplnění úkolů, vyrušování ve výuce. Máma přiznává, že je pro ni čím dál těžší se s Honzou na něčem domluvit, tráví doma málo času, je hodně se svými kamarády. Doma neplní žádné povinnosti. Máma má strach, aby ho parta nestáhla do problémů. Už občas došlo k tomu, že něco zničili nebo nějaké mladší dítě na ulici ohrožovali. Na doporučení školy kontaktovala máma Alfu. Kvůli chybějícímu mužskému vzoru jsme vybrali pro spolupráci našeho etopeda – muže. Dále se Honza zapojil do Chlapeckého klubu, aby měl další možnosti, jak svoji mužskou identitu budovat ve zdravých vztazích. Na společných schůzkách si celá rodina nastavovala pravidla společného života, aby nebyla máma tak přetížená. Kluci si s dopomocí etopeda vybrali domácí povinnosti a společně se dohodli i na tom, jaké budou důsledky jejich neplnění. Důležité téma bylo i jasnější odlišení práv a povinností Honzy a jeho mladšího bratra. Postupem času se dařilo najít pro Honzu vhodnější náplň volného času, aby se tolik nenudil venku s partou. Vybral si kroužek airsoftu. Etoped se byl podívat na Honzu ve vyučování a na základě svého pozorování nabídl třídní učitelce tipy, jak k Honzovi přistupovat, aby se zmírnilo jeho problematické chování ve škole. Spolupráce s Alfou trvala 10 měsíců a v současné době je ukončená s tím, že se maminka ozve, pokud by se objevily problémy, k jejichž řešení by potřebovala naši podporu.

Do Alfy zavolala třídní učitelka s dotazem, zda můžeme pracovat s Janou (11 let), která má už delší dobu výrazně chmurnou a apatickou náladu. To má samozřejmě vliv i na školní výsledky, které měla Jana dříve velmi dobré. Propojila nás s maminkou a začala spolupráce.

Jana se začala propadat do depresí zejména vlivem rozvodu rodičů, ale také vlivem nepřátelské atmosféry v její kmenové třídě. Zátěžové pro ni bylo bydlení na dvou místech kvůli střídavé péči rodičů. Objevila se tiková porucha, která ještě více zhoršila její pozici ve třídě, v kolektivu spolužáků.

Po několika ambulantních schůzkách bylo evidentní, že Jana ani její rodina celou situaci bez pomoci nezvládnou. Po domluvě nastoupila na pobyt do stacionáře s cílem udržet v jejím životě denní řád a zajistit pro ni psychicky bezpečné prostředí. Začala ambulantně navštěvovat dětského psychiatra, který předepsal medikaci na podporu nálady a aktivity.

Postupně a po krůčcích se stav Jany začal zlepšovat. Probíhaly společné schůzky s oběma rodiči, během kterých se dařilo rodičům domlouvat na důležitých věcech bez hádek a vzájemného obviňování. Individuálně s etopedem pracovala na strategiích, jak zvládat stres a preventivně předcházet depresivním propadům. Během pobytu ve stacionáři jsme podporovali zejména vrstevnické vztahy. Jana zažila přijetí od spolužáků v Alfě a ocenění své jinakosti, kreativity a citlivosti. Učila se také zdravěji jíst, více se pohybovat, plánovat si činnosti na víkend, aby jen nepolehávala a nebloudila ve svých myšlenkách. Prostor pro sdílení svých hlubokých myšlenek a pocitů našla v Dívčí skupině s ostatními dospívajícími dívkami.

V současné době je situace stabilizovaná, Jana dochází pouze na ambulantní schůzky ke svému etopedovi. Ve škole se naučila rozpoznávat, kdy jí začíná být těžko. Ví, že může v tu chvíli jít za učitelkou a ta jí umožní být chvíli o samotě. Díky dobré spolupráci s rodiči a školou se daří Janě vytvářet podmínky, aby tímto nelehkým obdobím života prošla úspěšně.

Kamila (10 let) žije v rodinném domě s otcem, matkou a mladším bratrem. Nejradši je ve svém pokoji sama se svým morčetem. Celkově má ráda zvířata a tráví s nimi čas raději než se svými vrstevníky. Maminka je velmi cílevědomá a snaží se ji naplnit volný čas různými sportovními aktivitami. Zároveň klade velký důraz na vzdělání.

V třídním kolektivu je Kamila tichá a moc se nezapojuje. Ve třídě nemá kamarády a už je ani nehledá. Preferuje individuální práci před skupinovou. Nikdo s ní nechce být ve dvojici a Kamile je nepříjemné, jak se spolužáci tváří a jak komentují spolupráci s ní. Kamila je středem pozornosti o přestávkách, kdy ji spolužáci provokují a dělají si z ní legraci. Celkem pravidelně se stává, že si začnou házet jejími věcmi, už jí takto zničili fixy a penál. Její věci často končí v odpadkovém koši. Říkají pak o ní, že smrdí a odtahují se od ní. Kamile je to líto, ale neumí se bránit. Cítí, že je na celou situaci sama. Někdy „vybouchne“ a je na své spolužáky agresivní. Ti to pak nahlásí třídní učitelce a je z toho problém. Škola zkoušela ve třídě program na podporu přátelských vztahů mezi dětmi, ale nemělo to žádný efekt. Kamila má pocit, že se vše jen zhoršuje.

Maminka Kamily chce situaci řešit a na doporučení třídní učitelky kontaktovala Alfu. Během ambulantní spolupráce s etopedkou se čím dál víc rozkrývá rozsah šikany v Kamilině třídě. Etopedka doporučila třídní učitelce intervenční program, během kterého se několik dní intenzivně pracuje na uzdravení vztahů ve třídě. Třídní učitelka je za pomoc ráda, už si se vztahy ve třídě nevěděla rady. Kamilu povzbuzujeme k efektivnější komunikaci, k jasnému vymezení vůči spolužákům a k navázání vztahů s těmi dětmi, které se do jejího vyčleňování nezapojily.

Díky intervenčnímu programu jsou ve třídě jasně pojmenovány problémy, nastavena společně s dětmi nová pravidla pro vzájemné vztahy a celkově se prostředí ve třídě stalo bezpečnější a přátelštější.

Michal (12 let) žije odmalička sám jen s maminkou. Maminka chodí do práce a na výchovu a starosti s Míšou má tak jen omezené množství času a energie. Když byl Míša menší, tak to ještě šlo, ale nyní mamince začal pomalu „přerůstat přes hlavu“ a dělat si, co chce. Množily se stížnosti ze školy. Michal často nenosil zadanou práci, nepřipravoval se na vyučování a často chodil nevyspalý. Podle maminky byl na mobilu dost, sama to odhadovala na 3 hodiny denně. Maminka zkoušela problém s Michalem řešit po dobrém i po zlém, bohužel nic nefungovalo, a tak se na doporučení školy obrátila na Alfu.

Maminka s Michalem začali docházet na individuální konzultace, kde jsme nejprve zmapovali situaci a ujasnili jsme si, v čem je problém. Kontaktovali jsme školu, abychom zjistili pohled učitelů na věc. Záhy jsme zjistili, že Michal na mobilu tráví mnohem více času, než si maminka myslela. Hrál nejen přes den, ale i v noci v posteli, kdy si matka myslela, že stejně jako ona už dávno spí.

S Michalem jsme nejprve pracovali ambulantně, ale rychle jsme došli k tomu, že ke změně je potřeba intenzivnější forma spolupráce. Proto jsme se dohodli na pobytu ve stacionáři Alfy ve Svitavách, kam Michal ráno přicházel a odcházel v šest večer. Během pobytu jsme pracovali na posílení pracovních návyků, nastavení a respektování pravidel, dohnání mezer v učivu, omezení doby na mobilu a schopnosti řešit problémové a konfliktní situace přínosným způsobem. Podporovali jsme také Michalův zájem o jiné než elektronické koníčky, zejména pohybové aktivity.

Maminka se během spolupráce opakovaně účastnila našich rodičovských skupin, které jí pomohly uvědomit si, proč některé věci doma nefungují, a jak by se možná daly dělat lépe. Hlavně ale zjistila, že není jediná, kdo má se svými dětmi problémy, se kterými si neví rady. To jí moc pomohlo, dodalo energii a motivaci k tomu, aby to nevzdala a dál se snažila o změnu.

Na konci pobytu jsme se zaměřili na přenesení získaných pozitivních změn do domácího prostředí a prostředí kmenové školy. Michal s matkou si za pomoci etopeda nastavili pravidla, která jim pomáhají v tom, aby se doma oba cítili lépe – prostě jako doma. Michal se naučil, že má povinnosti (školní i domácí), které je potřeba splnit, a že jejich splněním dělá nejen něco pro sebe, ale i pro mamku, protože ta potom nemá tolik starostí a může nějaký čas a energii věnovat i jemu. Začal také znovu jezdit na kole a chodit do skautského oddílu.

Po ukončení pobytu ve stacionáři s Michalem a jeho maminkou dále spolupracujeme ambulantní formou a snažíme se pozitivní změny udržet a nadále rozvíjet.

Péťa (8 let) žije jen s mámou. Rodiče se rozvedli a táta založil novou rodinu, Péťa má nevlastního bratra (7 let), se kterým nevychází zrovna nejlíp. K tátovi jezdí pravidelně, každý druhý víkend. Vídá se i s babičkou a dědou. Učení mu jde docela dobře a baví ho. Nejhorší jsou pro něj přestávky, hodiny TV a družina. Hodně se předvádí, provokuje a pošťuchuje ostatní, nadává jim. Nezvládá dodržovat pravidla hraní her, proto s ním nikdo nechce být v týmu. Ve třídě nemá žádné kamarády, nechodí ani na žádný volnočasový kroužek. Raději je doma sám.

Péťa by chtěl zapadnout mezi ostatní kluky, ale vůbec neví jak. Často se mu posmívají a odmítají ho, když jim chce předvést své nové hračky. Zkoušel klukům přinést nějaké sladkosti, ale jen je snědli a stejně se s ním nebavili.

Maminka by mu ráda pomohla, a tak se obrátila na Alfu. Po několika konzultacích a po vzájemné dohodě nastoupil Petr do stacionáře pro prvostupňové děti. Měl zde možnost v malé skupině dětí intenzivně pracovat na svých sociálních dovednostech. Každý týden si stanovil nějaký drobný cíl, kterého se snažil dosáhnout. Dostával velmi často zpětnou vazbu od dětí i dospělých na své chování s tím, že mu ostatní pomáhali najít lepší způsoby komunikace. Péťa postupně začal chápat, co na něm ostatním vadilo a čím si vztahy kazil.

Na společné schůzce s maminkou vybrali modelářský kroužek, aby Péťa mohl rozvíjet vztahy i mimo školu. Před ukončením pobytu se Petr postupně začal do své třídy vracet s pomocí etopeda, který na jeho návrat připravoval třídní kolektiv.

Karla (12 let) žije se svojí matkou a babičkou v rodinném domě.  S tátou se vídá pouze nahodile, přála by si, aby mu na ní víc záleželo.

Karla začala mít problémy s docházkou do školy, respektem vůči matce a celkově se její přístup k životu zcela změnil. Z usměvavé holčičky se stala zamračená, podrážděná, mnohdy úzkostná a plačtivá dívka. Celé dny byla zavřená v zatemněném pokoji. Nedbala na sebe. Odmítala jakýkoli kontakt s mámou nebo babičkou. Z počátku to maminka přehlížela s tím, že jde o pubertu a vše se srovná.

Jednoho dne večer objevila matka v koupelně kapky krve. Karla pak u večeře schovávala ruce do rukávu mikiny, i když bylo v domě teplo. Babička na Karlu „uhodila“ a ona se přiznala, že se pořezala, protože si jí nikdo nevšímá, nemá žádné kamarády, nosí staré oblečení, není hezká ani oblíbená. V Karlině pokoji pod polštářem pak matka objevila žiletky z ořezávátek. Vše odstranila a Karle pohrozila pobytem na psychiatrii.

Postoj matky se zcela změnil, když zjistila, že si Karla vzala prášky na spaní. Kontaktovala OSPOD a tam jí byla doporučena spolupráce s Alfou.

Konzultace etopedky s Karlou nebyly zpočátku jednoduché, byla uzavřená, hodně plačtivá a příliš nekomunikovala. Společné setkání s matkou většinou dopadlo hádkou, pláčem nebo obviňováním. V rámci setkávání pracovaly na podpoře sebevědomí Karly, na vztahu mezi Karlou a maminkou, Karlou a otcem a stabilizaci rodinných vztahů. Postupně se přidával vztah ke škole a povinnostem. Karla začala navštěvovat Dívčí skupinu, na které se začala více projevovat, zapojovala se do aktivit, smála se.

Z důvodu potřeby intenzivnější spolupráce jsme zvolili nástup do stacionáře Alfy, kam Karla docházela ráda. Denně byl vidět pokrok v jejím vnímání sebe sama a celkovém přístupu k životu. I přesto, že se návratu do své školy obávala, zvládla jej za pomoci etopedky a celého třídního kolektivu skvěle. Dobře se zapojila. Karla si našla nové volnočasové aktivity, ve kterém se cítí být důležitá a potřebná. Ráda totiž pomáhá při práci s malými dětmi.

V současné době probíhají individuální konzultace s Karlou a rodinnými příslušníky. Kontaktem s třídní učitelkou jsou ověřovány informace o plněné školních povinností Karly a jejího začlenění do kolektivu. V rámci konzultací s pomocí etopedky rodina nastavila vzájemná pravidla společného soužití a setkávání Karly s otcem. Individuální konzultace jsou v současné době spíše podpůrné.

Matěj nastoupil do první třídy a okamžitě nastaly problémy. Nebyl schopen respektovat pokyny učitelky, ze třídy utíkal, byl sprostý, dospělým tykal a po spolužácích v rozčilení plival nebo kousal a kopal. Odmítal pracovat a zapojovat se do učení, nespokojenost vyjadřoval nepříjemným křikem. Nespolupracoval ani s asistentkou. Došlo k návrhům na přestup Matěje do speciální školy. Škola se, po konzultaci s Matějovou rodinou ale rozhodla pro pobyt na denním stacionáři, kde Matěj strávil půl roku.

Velice záhy jsme zjistili, že Matěj se podobně jako ve škole chová doma. Celé milující rodině prakticky velel a všichni mu raději ustoupili a vyhověli, než by poslouchali jeho křik. Hodně tak trávil čas u her na mobilu.

Na zlepšení situace jsme tedy začali pracovat jak s Matějem, tak s jeho rodinou. S přihlédnutím k jeho nízkému věku Matěj vyžadoval velmi citlivý a láskyplný přístup, ale souběžně bylo nutné nastavit jasná a pravidla a režim, který byl důsledně kontrolován a dodržován. Po prvotních potížích se z Matěje začal klubat „nový človíček“ z něhož jsme všichni měli radost a jehož jsme si moc oblíbili. Naučil se dodržovat pravidla, hygienické návyky, chování ke spolužákům i k dospělým. Začal vykat, přestal plivat a nadávat, zapomněl utíkat ze třídy. S postupným poznáváním školního světa se začal rozvíjet i ve výuce. Škola ho začala bavit. Moc pěkně psal do písanky, četl a počítal a za každou pochvalu se snažil. Bavily ho výlety do přírody, kterou moc neznal a zvládal je lépe, než starší děti. Nadšeně umýval nádobí a vařil, do všeho se aktivně zapojoval, protože vše, co jsme mu nabízeli, pro něj bylo, vzhledem k ne moc podnětnému rodinnému prostředí, nové a lákavé.

Po návratu do své třídy byl podle školských pracovníků „jako vyměněný“ a všichni ho chválili, jak velký pokrok udělal.

Nyní záleží především na rodině a škole, jak živého a inteligentního chlapce podpoří a povede dál životem. SVP s rodinou i školou dále spolupracuje.