Práce vychovatele mě vždy velice zajímala a mnohokrát jsem o ní uvažoval jako o ideálním zaměstnání právě pro mne. Po vystudování dřevařské střední školy jsem zvažoval, že bych se stal učňovským mistrem. Řízením osudu jsem se nakonec dostal k práci v Domě na půli cesty v Květné Zahradě, kde jsem vykonával nejen pozici pracovníka v sociálních službách, ale velmi intenzivně jsem se podílel i na projektech zaměstnanosti různých sociálně znevýhodněných či vyloučených skupin. Tato téměř desetiletá praxe mi ukázala, že práce s mladými lidmi, kteří řeší složité životní situace, je potřebná a že má smysl jí věnovat svou energii. Přesto jsem si po nějaké době začal uvědomovat omezené možnosti naší podpory směřované k mladým dospělým, protože často přichází příliš pozdě.
Když se mi naskytla příležitost stát se vychovatelem ve Středisku výchovné péče, neváhal jsem. Je to právě víra v nekonečný potenciál dětí překonat nemožné, která mi dává smysl.
,,Mladí neumějí být opatrní, a proto zkoušejí nemožné a generaci za generací toho dosahují.“ – Pearl S. Buck