Od malička jsem cítila, že mě přirozeně přitahuje práce s lidmi — a především s dětmi. Měla jsem silné sociální cítění, které se projevovalo už od dětství, protože jsem měla neustálou potřebu pomáhat, naslouchat a být oporou. Jako malá jsem měla sen, že změním Svět :D, že z něj udělám lepší místo pro život bez nenávisti, závisti a násilí, postupem času mi samozřejmě došlo, že to je nadlidský úkol, ale že mohu alespoň malými krůčky pomáhat a být na tomto Světě prospěšná.
Velkým vzorem mi byli i moji rodiče, kteří se vždy snažili pomáhat jiným lidem a jednat s lidmi s úctou a pokorou.
Vždycky jsem věděla, že chci jednou pracovat s dětmi…jen životní okolnosti, časté stěhování a proměnlivé situace mi dlouho nedovolily se k tomu skutečně dostat.
Přesto jsem se k dětem neustále vracela — třeba jako dětská chůvička. Každé dítě, se kterým jsem se setkala, mi něco dalo — naučilo mě trpělivosti, empatii i tomu, jak důležité je cítit se přijatý takový, jaký jsem.
Dnes pracuji jako asistentka vychovatelky a noční asistentka v oddělení Zeta pro dívky. Je to práce, která má hluboký smysl — práce, kde člověk může být pro druhé oporou, průvodcem a někdy i tím, kdo pomůže znovu najít cestu k sobě.
Každý den mi připomíná, že i malé kroky, vlídné slovo a opravdový zájem, dokážou mít velkou sílu.8